adrastea na Blog.cz

Obléknu šaty z pavučin,

obuji boty bosé,

do srdce úsměv maminčin

vydám se nočním lesem.

Pěšinou černých laní

já půjdu za ním před svítáním.

Tam někde v šeru čeká on,

můj temný rytíř v kápi.

Hlas tichý jako velký zvon,

jenž poznám z každé dáli.

Dva okřídlení koně stojí s ním,

jímž chráněna se peklem vypravím.

Stal jses mým princem vynořeným z temnoty.
Už mi nebyl vlastní pocit prázdnoty.
Společné sny slibovali štěstí.
Černá kočka však smůlu věští.

Sliboval jsi věrnost a já tolik věřila.
Naše hvězda na nebi pořád jasně zářila.
pak jsi měl ale zradil s jinou
ač nebylo to moji vinou.

Nechals mě stát samotnou
a s ní jsi odešel,
já měla bolest ukrutnou
a ty jsi prostě šel.

Její jméno tak strašně bolí
plno lidí ji nenávidí
však někdo rád jí uvítá,
když trápení už odmítá.

Už přešel čas, ten lékař nejsladší.
Teď můžu být zas šťastnější.
Jen někdy, ale málo, vzpomenu si
jak s dívkou jménem Smrt odešel jsi.

Člověk ztrácí. I když se říká, že nalézá nové, to co ztratil už nic a nikdo nenahradí. Někdy nad chybějící věcí mávneme rukou. Jindy jde o cennost, která bolestivě chybí. Pozdě se poznává, co by si měl člověk ochraňovat a čas se nedá vrátit. Ztratíme-li něco, snažíme se to nahrazovat něčím jiným, avšak prázdné místo ničím nezaplníme bez sebemenší stopy ztráty originálu.

Později si vyčítáme lehkomyslnost a pocit, že o nic nemůžeme přijít. Chybujeme a ztráty nás pak bolí u srdce.

Přijdou věci nové, jiné a možná neméně dobré, ale přesto zůstávají vzpomínky na to staré. Na to krásné a nezapomenutelné. Smutné je ale vzpomínání. Pak zbývají sny, v nich se můžeme vracet do minulosti ke svým ztraceným věcem.

Věnováno ztracenému

Vzdávám čest a obrovskou poklonu koni jménem Cieszymir, který zemřel dne 14.10.2007 na drázeVelké Pardubické po neúspěšném skoku přes Taxisův příkop. Byl bezcitně utracen. Svým majitelům dal vše co měl. Byl jedním z favoritů této soutěže, kterou bežel podruhé ve svém životě. Po pádu se ještě postavil, ale za svou zlomenou nohu si vysloužil smrt. Jak krutý může člověk být. Bez soucitu. Koňská láska a oddanost mu nestojí ani za léčbu.

Snad se dostaneš do koňského nebe na pláně plné čerstvé trávy, kde budeš mít dostatek lásky a štěstí. Kde tvá zlomená noha bude zase zdravá. Kde můžeš běhat s ostatními. Kde není místo pro žádnou bolest, ani tu na srdci. Měj se tam nádherně. Klaním se tvé vznešenosti a odvaze.

Máš místo v mém srdci.

Odpočívej v pokoji.

Podívej, padá hvězda,

neměj strach, nezemře,
potká toho, kdo lásku nezná
a chladné srdce mu otevře.

Potom svůj úděl splní,
a rozplyne se v hvězdný prach,
ten bude létat ve tvém snění
a půjde s tebou než usneš na márách.

Něco ze šuplíku:

Chci znovu vidět rozkvetlé louky a mihotání motýlích křídel ve slunečních paprscích. Slyšet zpěv ptáků, cítit vůni květin a rukama se dotýkat jemného koňského krku. Nechci už žít v temnotě. Toužím po slunci a chci opět vidět víly.

Tak jako mají indigové děti své imaginární přátele, nebo Eragon svou Safiru, tak mezi mé přátele patří chrlič z Katedrály svatého Víta.

Je asi metr veliký. Narodí se světlý, ale postupem času mu hladká a lesklá srst tmavne. Tělo má houževnaté a plné svalů. Na zádech má blanitá křídla, aby se dostal do výšek katedrál, když začne pršet. Jeho drápy a zuby vyvolávají pokoru a strach, ale k lidem s čistým srdcem je velmi milý. Jeho oči jsou zrcadlem vaší duše.

Pokud neprší procházíme se nocí. S ním se nebojím. Vypráví mi příběhy a já mu zase svěřuji mé pochybnosti a obavy. Dodává mi podporu v těžkých chvílích. Je na něj nevýslovný spoleh. Někdy, když spím, přiletí jen za okno a pozoruje mě, prý hlídá mé sny.

Při dopadu první kapky na zem se rozloučí a odlétá. Odlétá chrlit proudy vody ze střechy katedrály. Má tam své přátele, aby nebyl sám. Drží se statečně okraje římsy a vzhlíží na uplakané město.

Když jdu kolem a on je na svém místě, mrkne na mne a já mu pošlu úsměv.

Zná jenom rány tvrdou holí,
nikomu nikdy nepatřil,
samotu radši v srdci volí,
věřil tomu, kdo ho udeřil.

Vlídného slova nepoznal,
volnosti by se radši vzdal
pro lásku aspoň maličkatou
a jemnost ruky nepoznanou.

Osud však k němu krutý byl
a krásu štěstí neodkryl.
Brzy však přijde jeho cíl.
Chtěl by říct: Rád jsem žil.

Však tato slova nenachází,
jen sedí zticha v kotci odchytu.
Čeká už na smrt s vykoupením
a konec svého pobytu.